Dakar
16. 01. 2009
LRT po 12. etapě
Hlásí se opět bivak v La Rioja. Dnes večer je již opět celý Letka Racing Team pohromadě. Nejdůležitější informací je, že druhá týmová Tatra André Azeveda stále bojuje o první pětku absolutního pořadí kamionů a funguje bez problémů.
Postřehy z předchozích dvou etap shrne Míra Martinec v řádcích níže.
Po včerejším nočním dojezdu doprovodné šestikolky a „Livescore“ sem do La Rioji jsme se všichni těšili na po dlouhé době klidnou noc a pořádné vyspání. Noc byla teplá a tak Petr s Tomem Fajmanem ulehli na bočnice nástavby a já s Vojtou do stanů. V noci však přišla vichřice, bouřka a průtrž mračen. Petr se schoval do kabiny, Tom rezignoval a strávil zbytek noci na bočnici v mokrém spacáku, Vojtův stan byl během chvilky plný vody a já jsem byl i se stanem odvanut asi o dva metry dále a zastavil jsem se až o zaparkovanou „Livescore“. Přitom se samozřejmě i můj stan promočil a zbytek noci jsem „spal“ v mokrém spacáku. Nicméně nad ránem se opět rozjasnilo a během dne svítilo slunce a bylo přes třicet stupňů, takže nám všechny věci bez problémů uschly.
Ráno dorazil autobusem pořadatelů i Tomáš Tomeček z Fiambaly. Rozhodli jsme se, že „Livescore“ dopravíme do Buenos Aires po ose vlastní silou. Alespoň jsme tedy na ní provizorně instalovali zpětné zrcátko a pořádně očistili „čelní sklo“… Zítra tak společně s doprovodnou šestikolkou vyrazíme na 459 km dlouhou trasu do Cordoby a v sobotu dalších 709 km do Buenos Aires. Cesty už by měly být pouze asfaltové s dlouhými rovnými úseky (jak říká Tom Fajman: „Pořád rovně a v úterý doleva“), takže by jízda nemusela být až tak namáhavá.
To je za „záchrannou“ část týmu vše, držte palce Andrému.
Radek Smolka
*****
Vážení přátelé dakaru a našeho týmu,
Po krátké odmlce, kdy jsme se od našeho doprovodu i od kluků tatry Livescore odloučili, Vás už opět zdravím z klasického bivaku. Petr Vodák a Tom Fajman tu přede mnou „šroubují“ na našem autě a já si užívám luxusu jejich přítomnosti a podělím se s Vámi o zážitky předchozích dní.
Začnu ještě včerejškem, kdy jsme se vraceli z Chile do Argentiny přes pas sv. Patrika. Vystoupali jsme až do výšky 4700 metrů nad mořem v krásné netknuté krajině. V jednom místě se před námi najednou ukázalo solné jezero s průzračnou vodou a jakoby bílou krajkou z krystalů soli na břehu. Stejně jako asi všichni ostatní jsme tam zastavili a vše vyfotili, tak jakmile bude možnost poslat více fotografií, vše doženem i obrazovým materiálem.
Jak jsme klesali do Fiambaly, nejen, že rostla teplota až do poměrně nepříjemného vedra, ale taky se zvedal vítr. Ten vygradoval ráno skoro do písečné bouře, ale etapa se přesto jela.
I když ji pořadatelé zkrátili asi o 50 kilometrů, byla pořádně „výživná“ – s Andrém jsme se shodli, že jedna z nejtěžších, co jsme doposud jeli. Když nám v roadbooku psali, že nás v etapě čeká několik druhů dun, rozhodně nelhali. Začalo to průjezdem pískovými muldami s vegetací, pak písku začalo přibývat a začalo přibývat i zapadených osobních aut. Nám se dařilo dobře, André jel bez zaváhání až do chvíle, než jsme se dostali do obrovského kotle, kde už se trápilo několik osobáků. My si s tatrou můžem v písku dovolit víc než oni, tak jsme se vydali trošku zpátky a na jeho hranu. Tam jsme bohužel zůstali „viset“ a museli jsme nejen lopatami odházet pořádnou porci písku od kol a podvozku, ale došlo i na zvedací vaky, kterými jsme pozvedli auto vpředu, abychom mohli z hrany zcouvat. Touto kulturní vložkou jsme nejen přitáhli pozornost přítomných kameramanů, kteří zpravidla jako supi v takovýchto pastech čekají, ale taky jsme ukazovali ostatním kamionům, že se tam za námi nemají pouštět. Zdaleka to místo objížděli a když se nám podařilo tam odsud dostat, vydali jsme se opět na stíhací jízdu. Tedy pokud se tomu poskakování v kamení dá tak říkat. Na několika místech byla trasa přerušená hlubokými řečišti plnými velkých kamenů, od kterých jsme dostali pár pořádných ran do podvozku a já jen tiše úpěl a přemýšlel jsem, jak se asi opravuje proražený přední diferenciál. Naštěstí zůstalo jen u úvah a my se prokousali i touto pasáží. Ovšem přišly na řadu další, a tentokrát pořádné duny. To už jsme jeli společně s Andrého bratrem Jeanem. Ten se letos trápí, resp. jej trápí motor jeho Mitsubishi. Drželi jsme se za ním v kritických úsecích, abychom mu když tak pomohli, a společně jsme našli i lišácky ukryté WP (Way Point) v dunách.
Do konce zbývalo už docela málo kilometrů, ale ani tady nám nedali oddechnout. Museli jsme projet několik vyschlých řečišť. Zkrátka od začátku až do posledních metrů to byl „záhul“. Nicméně jsme tu a dokonce to ani časově nevypadá tak špatně jak jsem si na té hraně duny myslel.
Zítra to měla být poslední těžká etapa, ale jak máme informace, bude opět zkrácená. No, uvidíme, co na nás připravili. Každopádně nám prosím držte palce.
Zdraví Vás Míra Martinec,LRT
Převzato z www.lrt.cz
